
Schikanederův osobní život je prost skandálů, alkoholických výstřelků, temných kolotočů útěků do dalekých krajin či psychických vyšinutí. Jeho dráha je tak jasná, čistá a zdánlivě jednoduchá, že bychom zde spíše mohli nalézt analogii s akademickou kariérou profesora Tolkiena…
Život
Jakub Schikaneder se narodil 27.února 1855 v rodině celního úředníka. Jeho rodiče patřili spíše ke střední vrstvě, a tak se nedá říci, že by malý Schikaneder trpěl nějakou nouzí. Již odmala byl obklopen zájmem o kulturu a umění(k jeho předkům patřil např. Emanuel Schikaneder, autor libreta k Mozartově Kouzelné flétně), proto si mohl dovolit ten luxus, že se při přemýšlení o další budoucnosti rozhodoval mezi malířstvím a divadlem. Nakonec malba zvítězila a Schikaneder je v roce 1870 přijat na Akademii výtvarných umění. A stejně jako každý talent, přichází do strnulého prostředí, i Schikaneder se zanedlouho potýká s ustrnulou estetikou, prosazovanou vedením školy. Uvědomme si, že v té době sílí dělnické hnutí, probíhá Pařížská komuna, nastupují různé sociální a socialistické teorie, což se nutně musí projevit v tvorbě a myšlení mladých umělců.
První pokus upozornit na sebe širší i odbornou veřejnost Schikaneder učinil v letech 1876 a 1878, kdy na Žofíně vystavil obrazy "Poslední dílo" nebo "Příšerná společnost", později chválené Janem Nerudou. Touha poznávat a nechat se obohatit moderními trendy však Schikanedera žene za hranice- nejprve do Paříže a posléze ke Gabrielu Maxovi na mnichovskou akademii. Málo známou skutečností je také autorství Schikanedera a Emanuela Lišky první opony Národního divadla, která vzala za své při požáru r.1881.
Během 80.let 19.století Schikaneder pendluje mezi Prahou a Mnichovem, jeho výtvarný ráz se posunuje od akademického malby k sociálním tématům s výrazným teskným laděním. V r.1885 se stává asistentem na Umělecko-průmyslové škole v Praze. V r.1890 dokončuje jeden ze svých přelomoých obrazů "Vražda v domě", ve kterém nedemonstrativně přiklonil k realisticko-naturalistickému proudu, jenž nísty hraničil s dobovým dokumentem a reportáží. Obraz sám zaznamenává ve stejném roce úspěch na berlínské mezinárodní výstavě.
Dílo a mistrovo směřování v letech 1890-1910 je poznamenáno snahou o syntézu nejrůznějších estetických objevů a oblasti vztahu smyslů, psychiky, tvarů a techniky spolu s reflexí šířícího se nietzischeovského nebo schopenhauerovského pesimismu. Na přelomu století se pak dostává ke krajinářství, motivům noční Prahy nebo interiérovým námětům, ve kterých se pohrává se světlem a niternými náladami rozostřených maleb.
na počátku 20.století Schikaneder opět vyráží na cesty po Evropě, což mu záhy logicky překazí 1.světová válka. V závěru života podniká výlety zejména k Jaderskému moři nebo Severnímu moři na ostrov Helgoland. Umírá 15.ledna 1924.
Tvorba
Jak bylo již uvedeno výše, poprvé na sebe Schikaneder upozornil r.1876 svým vystavením obrazu "Poslední dílo". Mezi vystavenými pracemi ostatních autorů si jej povšiml Jan Neruda, stejně jako o dva roky později obrazu "Příšerná společnost". Již tehdy na základě psychologického ladění obrazů předpověděl mladému umělci velkou budoucnost. Předpověď se sice z hlediska širší známosti nevyplnila, co se však týče podmanivosti díla, vyšlo to dokonale…
Druhé zastavení učiňme v r.1882. Po několika letech tápání a hledání uměleckého výrazu Schikaneder vystavuje přelomové, bohužel již dnes ztracené dílo "Přísaha Lollardů".
V Schikanederovi jako by se snoubily dvě odlišné tendence. Na jednu stranu ozvuky bohatého sociálního kvasu a ruchu, odlesky krve po idealismu Pařížské komuny, na druhou stranu jakési směřování k morbidním a neradostným tématům, smrti mnoha jejích podobách, např. utonutí, vražda, nemoc. Projevilo se to ilustracemi k Hejdukově epické básni "Za volnost a víru". Častěji se v 80.letech 19.století začínají objevovat ženské postavy, v drtivé většině však vyjadřují pocity osamění, opuštění nebo smutku.
Na přelomu 90. a 90.let se pak v tvorbě českých umělců začínají projevovat tendence k realistickému zobrazení skutečnosti. Vycházeli přitom ze Zolovy teze, že skutečnost má být podána tak, jak je. Bez příkras. Tyto tendence se nemohly vyhnout ani Schikanederovi. V r.1890 na ně reagoval vytvořením "Vraždy v domě", která byla označena za programové dílo českého realismu. U autora nejvíc zapůsobí jeho práce se světlem a stíny, kouzelná atmosféra minulého století z maleb přímo srší a mistrovsky prokreslené postavy promlouvají k pozorovateli...
Přichází temno
Toto všechno však měly být pouhé náznaky toho, co mělo teprve přijít. Již od počátku 90.let se v Schikanederově tvorbě začínají objevovat první pokusy vstřebat soudobé objevy na poli vztahu psychiky, světla, stínů, tvarů a techniky nebo kupříkladu Schopenhauerovy interpretace hudby a jejich uplatnění ve struktuře obraze. Schikaneder čím dál více využívá techniku nanášené a roztírané barevné hmoty, pastely a uhel a jeho malby se stávají neurčitějšími, nejasnějšími a abstraktnějšími. Současně však o to výrazněji začínají vyjadřovat pocity zoufalství, samoty, nekonečného smutku a prázdnoty.
Prvně se to projevuje v prvním Schikanederově krajinářském období, zadíváme-li se na taková plátna jako "Kontemplace" (1893), "V podvečer" (1898), "Poslední pomazání" (1897) nebo "Sníh" (1899), dolehne na nás nekonečná opuštěná prázdnota. Není úniku, jenom pohled na dávno zešedlé a zaprášené filmové plátno, na kterém se zhmotňuje smutek z nikdy nenaplněných snů. Sklopené zraky postav v obrazech jakoby naznačují, že již neexistuje žádná naděje a je marné doufat v nějaké východisko ze všeobecného zoufalství. Podle mého názoru se ale Schikanederův talent nejvíce projevuje v zobrazování podvečerní nebo noční Prahy. Obrazy s touto tematikou vznikají na počátku 20.století a patří možná mezi to nejlepší, co Schikaneder vytvořil. Na motivech převážně z Malé Strany - "Maltézské náměstí za mlhy" (1907-1909), "Nokturno ve staré Praze" (1911), "Ulice navečer" (1906) nebo "Zimní večer ve městě" (1907-1909) - se podařilo vyjádřit niternou podstatu bezvýchodnosti a definitivní ohraničeností lidského bytí, ztraceného uprostřed kamenného moře, a nostalgii po dávno ztracených okamžicích lidského tepla. Noc, temný lézavý podvečer umocněný mlhou, ve které se pouze objevují obrysy bědných lidských existencí, aby dál putovaly na své záhadné cestě, nekonečnost a hlubokost okamžiků samoty a zatracení. Mistr se tak dotknul samotné podstaty lidské emoce a strachu z existence, které pronásledují každého z nás během bezesných nocí.
Naposledy se pak se Schikanederem setkáme během první světové války a ve 20.letech, kdy se zaobírají tématem moře a pobřeží ("Večer na pobřeží"), ve kterých si ovšem zachoval neopakovatelnou atmosféru stesku o tom, co se již nikdy nevrátí a co nenávratně zapadlo do propasti věků. Nic neexistuje. kromě smutku, chladu a temna, sychravého, plíživého a všeobjímajícího temna…
http://hrbitovanda.blog.cz © 2007
jekub schikaneder