
Opeth je progresivní deathmetalová kapela ze Švédska. V jejich hudbě se objevují prvky jazzu, folku, blues a progres rocku. Jméno si vzali z knihy Sunbird od Wilbura Smitha , původně bylo slovo psáno "opet". Bylo v knize použito pro starověké impérium a dalo by se přeložit jako "Město měsíce".
Kapela se dala dohromady ve Stockholmu roku 1990. Sestava vychází z trosek kapely Eruption: Akerfeldt - vokál, Nordin - bicí, Döring - basa a navrch Isberg - vokál, o rok později se k nim připojil kytarista Andrea Dimeo. Hudební směřování je satanistické, jak o tom svědčí i první verze loga s obráceným křížem. Akerfeldt a spol. se nyní dostávají k prvnímu koncertování - premiéru si odbývají v roce 1991 spolu s Therion, Authorise a Excruciate na jakémsi obskurním metalovém festivalu ve Stockholmu.
První živá vystoupení přispívají rovněž k personálnímu třídění. Döring a Dimeo se ještě téhož roku poroučejí a na jejich místo nastupují Kim Patterson - kytara a na jeden rok Johann DeFarfalla - baskytara. Tehdy do osudů kapely zasahuje žena. Nejlepší přítelkyně Akerfeldtovy vyvolené chodí s jakýmsi Pertem Lindgrenem a prý hraje i na kytaru. S Akerfeldtem si padnou do oka a půlka současné sestavy Opeth je na světě. Lindgrenův příchod rozvazuje Mikaelovi ruce a v jeho kompozicích se začínají objevovat současné klasické charakteristiky Opeth - akustické kytary, čisté vokály, střídání klidných a nářezových pasáží. Jednou z prvních byla skladba Poise Into Celeno, jejíž fragmenty se objevují na druhém albu "Morningrise". Zajímavé je, že Opeth nikdy nenahráli žádné oficiální demo, u nahrávacích společností pokoušejí štěstí s desetivteřinovým (podle Mikaelových slov) záznamem ze zkušebny.Ještě před podpisem smlouvy s labelem Lee Baretta (Extréme Noise Teror) Candelight records v roce 1993 postihuje Opeth druhá vlna odchodů - odcházejí Patterson a Isberg. Vokály si tedy bere na svá bedra Mikael, přičemž na koncertech mu vypomáhá navrátivší se basák Johan (vystřídal hostujícího Stefana Guteklinta). A s koncerty se relativně trhá pytel. V roce 1994 totiž Opeth konečně vychází debut "Orchid", nahraný ve Swanövě Unisoundu, který poprvé upozorňuje na umění Švédů.
Jistě, z pozdějšího pohledu to zase taková bomba nebyla, album představuje v podstatě klasickou deathovou nahrávku s drobnými náznaky prvních "opethovských" růžků. Již tehdy ale kapela přitahuje pozornost fajnšmekrů, kteří si jí mohou všimnou v roce 1995 v londýnské Astorii, kde hrají společně s Impaled Nazarene nebo Hecate Enthroned.
Další zásek přichází do uší fajnšmekrů na jaře 1996. Producent, nahrávací studio ani label se nemění, co se mění, je však nálada a vyznění alba. "Morningrise" při zpětném pohledu představuje tu nejodlehčenější tvář kapely. Sice zde nechybí tvrdé riffování, chroptivé vokály, akustické pasáže ne nepodobné klasicizujícím výronům (jak by ne, když Akerfeldt má obraz skladatele Chopina ve svém pokojíčku!) spolu s čistými zpěvy hrají prim. Kapela jako by zatím hledala ideální polohu, dokonalé vyvážení tvrdých a zasněně melancholických pasáží, které dělá Opeth pravou zářivou hvězdu na hudebním nebi. Přestože se kapele dostane od některých natvrdlých fandů označení pseudometalové kapely, uznání ke Švédům směřuje od kolegů z branže. V roce 1996 se jim podaří stanout na jednom podiu s Morbid Angel a poprvé ozkoušejí strasti a slasti s britskými arcilotry Cradle of Filth. Tehdy také poprvé kapela, stejně jako mnohé jiné, při polské zastávce těsně míjí naši vlast.
Opeth pilně natáčejí desky, koncertují - zdálo by se tedy, že vše je na nejlepší cestě. po na první pohled nepochopitelném personálním kolotoči jsou najednou z kola venku bubeník Anders a basák Johan. Prvním Akerfeldtovým vysvětlením, že Anders si vyjel na prázdniny do Brazílie, zrovna když bylo zamluvené studio Freedman pro nahrávání třetí desky. Pak se ale vše začíná pročišťovat při dalším výkladu, podle kterého se Anders a Johan přestali hudebně vyvíjet a již neodpovídali technicko-instrumentálním nárokům kapely. To už zní věrohodněji. Ať tak či onak, řez to musel být mimořádně bolestivý vzhledem k více než sedmnáctileté známosti Mikaela a Anderse. Od té doby údajně spolu nepromluvili ani slovo - ano, ano, takto někdy dopadají kamarádství kluků na život a na smrt.
Náhrada přišla z nečekané strany. Díky štědrému sociálnímu systému švédského království se do těchto končin stahují všelijaké živly, a mezi touto masou čistě ekonomických emigrantů je možné nalézt i talentované a nadané osoby, které hledají lepší uplatnění než ve své původní vlasti. To byl přesně případ dvou Uruguayců - bubeníka Martina Lopeze a basáka Martina Mendeze, kteří postupně zacelili zející ránu v řadách Opeth. V nové (ovšem ještě bez Mendeze, basu nahrál Akerfeldt) sestavě nahraná trojka "My Arms Your Hearse" z roku 1997 je současně labutí písní u kapely Candelight. Firma v rukou drží desku, kterou je možné označit jako přelomovou v diskografii Opeth, a přesto jako by na jejím prodeji neměla zájem. Vše souvisí s rozhodnutím Lee Baretta opustit svůj podnik. S novými lidmi si Opeth příliš nepadnou do oka - proto ten nezájem. Dnes je jasné, že Candlelight udělali setsakramentskou chybu. Deska je totiž vynikající. Neopakovatelná a uchvacující kombinace natlakovaných deathových pasáží a jemných akustických vybrnkávaček , které vám vženou slzy do očí, naprosto zabíjí. Švédi (a Uruguayci) si neskutečně vyhráli s každičkým detailem, takže při poslechu objeví nějakou tu filigránskou niternůstku, která vám předtím utekla. Nová rytmická sekce se ukázala jako výrazní posila, která dodává všem těm báječným Akerfeldtovým nápadům pevný a bezpečný rámec. Mimochodem, je to také poprvé a ne naposledy, kdy Opeth vyplodí koncepční desku.
No a když máte v ruce takhle silný a zabíjecí materiál, vy byste zůstávali tam, kde vás nechtějí a nic pro vás neudělají? Asi ne. Navíc, když jednu dobu Akerfeldt nemá co do pusy, stěhuje se k Jonasovi z Katatonie a je plně odkázán na sociální dávky od státu. Další vydavatelskou zastávkou se v roce 1998 stávají šťastlivci Peaceville, kteří neváhají ani chvilku. Hned v následujícím roce pro ně Opeth přichystají další sbírku černých květů "Still Life".Celkovou náladu nakonec ještě umocňuje malba umělce Travise Smitha, který dělal obal desky třeba pro Dotah na "Sound of Persefrance". Materiál je to opět mimořádně silný, emocionálnější, mnohovrstevnější a barvitý, i kyd to chce delší čas, než posluchač přijde na chuť trochu rokovější, melancholičtější a jazzovější podobě Opeth, než je zvyklý. Výsledek je ale opět perfektní.
S novou deskou konečně přichází blýskání na lepší časy. Po dlouhých několika letech v ústraní se kapele konečně začne dařit i v hudebním byznysu. Díky dobře odvedené práci Peaville se kapela v masovějším měřítku dostává do hlavních hudebních magazínů a fandové si ji rovněž mohou vychutnat naživo na druhé šňůře se stájovými kolegy My Dying Bride z kraje roku 2000. Při účasti na katowické Metalmanii 2000 kapela rovněž míjí tuzemské publikum podruhé.
Zvýšenou vlnu zájmu je třeba využít, a proto Opeth nečekají a v létě 2000 se znovu vrhají do studia. Opět do Fredmanu, tentokráte však pro nového chlebodárce Music for nation. Největší změna se však odehrává na producentském křesle. Přestože se u nahrávání všech dosavadních desek vždy motal ve studiu zkušený machr, Mikael rezolutně popírá, že by kapela měla kdy skutečného producenta. Trak určitá nechuť k někomu zvenčí ale mizí jako mávnutím proutku, když na producentství kývne velký Akerfeldtův vzor a frontman legendárních Porcupine Tree, Steve Wilson. Wilsonův podíl na celkové podobě alba je více než zřetelný. Z každého melodického nápadu je vymáčknuto maximální množství emocí, melancholie je ještě melancholičtější, melodie melodičtější. Deathové i zasněné pasáže jsou namixovány do tak mocného a úderného tvaru, že se z toho posadíte na zadek. A Akerfeldtův hlas? Chrčí, sípe, a zasněně teskní, že by se z toho kámen ustrnul. To vše v tak nádherné zvukové kvalitě, že by její čirost a průzračnost nepřekonala jedna notoricky známá značka vodky. Je jasné, že Opeth stvořili nádherný hudební milník, který se bude překonávat jen stěží. A přesto se zdá, že album "Deliverance" je ještě lepší než "Blackwater Park". Poslední album "GhostReveries", by mělo být návratem do starých kolejí - co víc, dle samotného Åkerfeldta je to album nejtvrdší, co zatím natočili, navíc s nádechem okultismu (ale nebojte, obrácených křížů a Lucifera v každé písni se bát nemusíme).
To ale není zdaleka vše - po 3 albech u Music For Nations se Opeth rozhodli, že si najdou nový label. Nabídek prý bylo mnoho, nakonec však zvítězil label Roadrunner Records, hlavně kvůli jeho dlouhé tradici. Ostatně ani dnes do nejsou Roadrunneři žádné nuly, pod jejich křídly vydávají skupiny jako Cradle Of Filth, Nightwish, Slipknot nebo Nickelback. Novým plnohodnotným členem skupiny je nyní Per Wiberg, kterého jste jako hosta mohli vidět už na DVD "Lamentations". Nyní tedy sestava čítá tato jména: Mikael Åkerfeldt, Peter Lindgren, Martin Lopez, Martin Mendez a Per Wiberg.
Co dodat na závěr? Cesta Opeth na vrchol by měla být jasnou vzpruhou pro všechny malomyslné, kteří přestali věřit, že originální a svojskou muzikou se dá udělat díra do světa.
http://hrbitovanda.blog.cz © 2007
Hello!